Vždycky mě bavily cizí jazyky. Hmm, vždycky … Nejdřív jsem si prošel obdobím, kdy mi nešla němčina, pak jsem ale s francouzštinou začal zjišťovat, že mne cizí jazyky vlastně dost baví. To, že to ale se mnou je docela "vážné", jsem zjistil jednou v lednu na gymplu. Měli jsme tehdy „uhelné prázdniny“ - do školy jsme nechodili, venku mrzlo, až praštělo a já se za tři týdny naučil umělý jazyk Esperanto. Učil jsem se od rána do večera a věřte nebo ne – pro mě to byla ohromná zábava 🙂 Začal jsem si pak dopisovat s esperantisty z celého světa, byl i na kongresu, kterého se účastnili lidi z 60 zemí světa … a všichni se domluvili jedním jazykem.

To už jsem ale pošilhával po angličtině a po vejšce jsem se jí začal věnovat na plný úvazek, složil Cambridge zkoušky a učil kurzy pro veřejnost i firemní kurzy. Několik let jsem pak spoluřídil britskou jazykovou školu. Začalo mi docházet, že studenti, kteří sice potřebují angličtinu, ale jejichž hobby to nikdy nebude, by potřebovali hodně zúžit to, co se učí. Aby rychle postupovali vpřed a neučili se nepodstatné věci.

Zúžit … ale jak a na co? A pak mi to došlo - přece na to nejdůležitější a tím pádem nejužitečnější v jazyce. Tak jsem tehdy napsal a vydal vlastním nákladem učebnici obsahující 500 nejpoužívanějších slov v angličtině. Žádný ohromný úspěch to sice nebyl, ale v pražských knihkupectvích se nakonec prodal celý několikatisícový náklad.

Dlouhá léta jsem pak řídil jazykovou školu specializující se na firemní výuku. Dotáhli jsme to až na 3 pobočky v ČR, více než 100 lektorů a 1.000 studentů. Hodně jsme se zaměřovali na slovní zásobu a frazeologii pro efektivní firemní komunikaci. Rozhodl jsem se pak přidat k firemním kurzům i flexibilní jazykové kurzy pro veřejnost – pro lidi, kteří nemohli pravidelně docházet na běžné kurzy, protože pracovali na směny, měli svobodné povolání anebo si prostě sami chtěli zvolit, kdy v týdnu přijdou na svoji lekci. I v těchto kurzech jsme používali speciální řadu učebnic, ve kterých byla slovní zásoba redukována na to nejdůležitější tak, aby i začátečník mohl poměrně rychle začít komunikovat.

Před pár lety jsem pak přijal nabídku založit v jižní Číně, v menším městě - s pouhými pěti miliony obyvatel - jazykovou školu pro děti. Byla to zajímavá a obohacující zkušenost a další důkaz toho, že když máte snahu porozumět, nemusí váš čínský protějšek mluvit skvěle. Stačí, když zná to podstatné a domluví se s vámi.

Jsem hluboce přesvědčen o tom, že i tzv. „člověk bez nadání na jazyky“ se může naučit dobře mluvit. Musí se jen zaměřit na to nejdůležitější a nejužitečnější, aby udělal rychlý pokrok, zažil úspěch a získal motivaci. Pak, bude-li chtít, může pokračovat k tomu méně důležitému a dále se zlepšovat. Proto jsem vytvořil systém EspressoEnglish a těším se na jeho další rozvoj (mám v rukávu i něco pro pokročilé). Cizí jazyky jsou má vášeň a asi i „osud“ a rád bych vás tou vášní taky trochu nakazil. Ať se vám daří.